Autor: Tereza Musilová

Nutno říct hned na začátku našeho vyprávění – byla to výzva! Hnáni pocitem soudržnosti a předpokladem, že více dětí znamená více zábavy, vypravili jsme se ruku v ruce my – dvě třídy – 4. a 5.A. Troufám si říct, že náš předpoklad se vyplnil beze zbytku, skutečně jsme si užili spoustu legrace a naše třídy se hezky podružily. Vše začalo slibně – počasí nám přálo, a když doběhli k vlaku poslední členové výpravy
z Deblína, nemohlo nás už nic zadržet a vyrazili jsme směr Brno a posléze Mohelnice. Zde je třeba ještě zmínit, že bylo nezbytné operativně vyřešit, že někteří výletníci přišli se zavazadly, které je rozměry i vahou značně převyšovala. Zvláště tito pak uvítali, že je mohou na podlamujících se nožkách svěřit přepravě náhradní a bezbolestné – zkrátka mi je nacpali do auta, které nás na naší pouti věrně
doprovázelo. Před dvanáctou zaskřípěla kola vlaku na nádraží v Mohelnici a všichni se stále ještě svěží a optimističtí vydali na 3 km pochod do kempu Morava. Cestou nadšení trochu opadlo a někteří účastníci si začali stěžovat na bolavé nožičky. Ale chatky už se blížily a s nimi i vidina spočinutí. Poté, co se všichni zabydleli, znaleckým okem zhodnotili vady a nedostatky svých chatek. Když už pomalu nebylo co kritizovat, začínala členy výpravy ohrožovat nuda. Právě včas se svolal poradní kruh, zkontrolovalo se už po sté, zda-li jsme stále v kompletním počtu, vysvětlila se pravidla a povinnosti každého z nás a konečně došlo i na zasvěcení do velké výletní hry s názvem Sedm kalichů. Naším cílem totiž nebyl pouhý školní výlet. Byla to cesta po stopách našich husitských předků, která měla vyvrcholit programem na hradě Bouzov. O tom ale později. Hra Sedm kalichů spočívala v plnění sedmi náročných úkolů (o jejich náročnosti se na vlastní kůži přesvědčili i učitelé) – například kalich mlčení či soustředění, kdy hodinu nesmíte říct slovo „já“. S chutí se zapojila naprostá většina a
zejména u plnění kalichu mlčení a soustředění se nejednou ozývalo z různých stran kempu zoufalé: „Sakra! Už zas!“. To když někteří (včetně mě) začínali už po dvacáté a nedařilo se jim vydržet, co si předsevzali. První báječný den jsme završili vydatnou koupelí v bazénu (kemp Morava totiž příhodně disponuje vlastním koupalištěm, které nám bylo zcela vydáno na pospas) a večeří.

Přicházel čas první skutečné zkoušky – spát sami ve svých chatkách obklopeni pouze kamarády. Jak se ukázalo krátce po setmění, co čert nechtěl, na dívčích záchodcích strašil jakýsi duch, který děsil děvčata svým nepříčetným smíchem a otevíráním dveří. Jelikož paranormální jevy není radno podceňovat, brzy oběhla děvčata s touto znepokojivou zprávou několik dalších chatek a chvíli se zdálo, že všechny budeme muset vměstnat do učitelské chaloupky. Nakonec postačilo srazit postele k sobě a takto se děvčata statečně dočkala příštího rána, aniž by jim už cokoliv dalšího narušovalo spaní.

Druhého dne, po rozcvičce v mokré trávě a po vydatné snídani (a s plnými kapsami nutelly a marmelád, které důvěřivý provozovatel kempu nabízel k snídani ve volné vitríně), jsme se pomalu začali šikovat směr Mohelnice, odkud nás měl autobus zavézt na Bouzov (tady bych ráda doplnila, že program O husitském válečnictví jsme měli neprůstřelně objednaný už od ledna, protože jsme nechtěli nic ponechat náhodě). Organizací cesty na autobusové nádraží byla pověřena mužská část vedoucích. Vedli nás jistým krokem, který se stále zrychloval, protože čas odjezdu se valem blížil a některé děti se už v polovině cesty začínaly prokazovat puchýři na nohách a dalšími různými mokvavými bolístkami, které jim, jak asi doufaly, měli pomoct ke zvolnění tempa. Nebyl čas ptát se, kdo je kdo. Hnali jsme naše stádo, za poklusu ošetřovali všechny potřebné a slibovali, že když ještě chvíli vydrží, brzy si odpočinou v autobusu. Skutečně jsme došli kýženého cíle, svalili se do trávy vedle nástupního ostrůvku a hřál nás kromě nemilosrdně pálícího slunce také pocit, že autobus tu ještě není. Pak to přišlo. Byli jsme na úplně jiné autobusové zastávce a náš autobus právě odjel. Všechno se začalo rozplývat v mlze – náš program, návštěva Bouzova…celý harmonogram. A viník byl jediný – mobilní navigace, kterou si její majitel familiárně nazval „Maruška“. Netřeba dodávat, že nejvíce zoufalí byli právě mužští vedoucí výpravy, jimž drobnou úlevu poskytoval pouze fakt, že Verča, coby oficiální „vedoucí nad vedoucími“, právě plnila Kalich mlčení, a tak mohla jen rozčíleně metat blesky z očí.:) Ale nebojte se, správný muž si poradí za všech okolností. Program nám nepropadl, ale velmi ochotná lektorka nám pouze posunula čas konání. Nádraží jsme nakonec našli a opravdu dorazili až pod hrad Bouzov, kde si nás v obavě o naše další osudy, přišla osobně vyzvednout paní lektorka. Usadili jsme děti, začal program, všichni se bavili a nic se nejevilo nasvědčovat, že přijde další pohroma. Přišel Tobík a trochu stísněně pronesl, že ztratil batoh. A že asi už v Mohelnici…

Po programu a pauze na oběd přišel čas návratu do kempu čili další 3 km dlouhý pochod k zastávce do vedlejší vesnice, protože jiný autobus už nám nejel. Mužské křídlo upadlo vzhledem k předchozímu neúspěchu v nedůvěru a do čela se tak dostala ženská část výpravy. Vybaveny jinou (a lepší) navigací jsme se pustily neochvějně po modré a ani nevadilo, že začíná slušná bouřka. Když se naše šustivá opláštěná skupina zastavila na rozcestí a někteří začali tázavě zvedat pohledy skrze zamlžené igelitové hledí s němou otázkou „proč že zase stojíme?“, překvapilo ženské vedení vysvětlením, že jsme už dávno ztratili modrou a místo ní už notnou chvíli sledujeme zelenou. Ale jak se říká – konec dobrý, všechno dobré. I správná žena se musí zorientovat v každé situaci, a tak se i nám podařilo otočit svůj omyl ve výhodu. Našli jsme cestu jinou (a dokonce kratší) a tak jsme se do Mohelnice vrátili nakonec stejným autobusem, i když z jiné vesnice.

Z Mohelnice už všichni ťapali vesele, neboť konec pochodování se už zase blížil a co víc – v Mohelnici na náměstí jsme se cestou opět shledali s Tobíkovým batohem. Místy až bujarou náladu lze doložit jedním z mnoha zachycených rozhovorů, které spolu děti během cesty vedly. Milda k Nelince: „Pozor, Nely, na chodníku je exkrement!“ načež Nelča nevinně odvětila: „Fakt? A mě to připadá jako ho*no!“

S pocitem dobře odvedené práce jsme upadli na matrace v našich chatkách a chvíli to vypadalo, že pro dnešek už bylo zábavy dost. Brzy se však před učitelskou chaloupkou začali srocovat davy, které během deseti minut plně zregenerovali (i ti, co tvrdili, že jistě nedožijí večera) a dožadovali se dalšího programu a noční stezky odvahy. Co naplat, pustili jsme se do příprav. Večeře nám dodala nových sil. Bylo po dešti a tráva zůstávala nacucaná vodou. My – neohrožení dospělí, jsme začali rozmisťovat po stromech úkoly a vytyčovat trasu za pomocí svítících tyčinek. Většina dětí se už tísnila na startu a nebe pozvolna temnělo. První odvážlivec vyrazil na stezku a s odstupem několika minut další. Vše bylo naplánováno tak, aby děti opravdu museli zápolit s vlastní odvahou – měly chodit po jednom a bez světla. První proběhla trasu Eli, zvládla to všechno výborně a přesně podle očekávání. Zamnuli jsme si rukama, jak bezchybně tentokrát všechno vychází. Další odvážlivci ovšem už většinou dosahovali cíle ve dvou, někdy ve třech a vůbec nevypadali vystrašeně. Zkrátka se někde na trase potkali a rychle pochopili, že ve dvou (a více) se to lépe táhne. Někteří nadšenci si trasu neohroženě proběhli i vícekrát, takže je nasnadě, zda se zamýšlená zkouška kuráže povedla…kdyby nic jiného, líbila se.:)

Třetí a poslední den našeho krásného výletu jsme si naposledy společně zacvičili, posnídali, zběžně prošacovali děti, které byli podezřelé z pašování marmelád a nutell, a začali se balit na cestu domů. Také se zapisovaly poslední body (kalichy) do deníčků, nakládala první várka krosen a batohů do auta a v učitelské chaloupce se už chystaly odměny pro výherce. Šest bodů, coby podmínku získání křišťálového přívěsku, splnili takřka všichni zúčastnění. Jako nejlepší z nejlepších husitských družin se prokázala družina Jana Roháče z Dubé, nejvíc kalichů z jednotlivců nasbírala Amálka Chaloupková a Vojta Vala. Fanda šlápnul na včelu a Jája znovu našel ztracený batoh. Mohli jsme vyrazit k domovu. Kemp jsme opouštěli s pocitem, jak krásně nám to všechno vyšlo, že jsme se blýskli jako skvělý pedagogický tým a hlavně, že prostor pro omyly a „kiksy“ už se uzavírá. Nebylo už co zkazit. Zdánlivě.

První várka bagáže dorazila osobním autem na nádraží v Mohelnici. Druhá zůstávala na recepci v kempu, kde ji pro nás bedlivě střežila paní recepční. V tom přišel ten nápad! První várku zavazadel si schováme do cyklo boxů, které jakoby na to právě čekaly u nádražní budovy. Všechny jsme tam nacpali! Tak tak se tam vešly. Zabouchli jsme dvířka, ta vzorně cvakla. Teď přišla řada na mašinku u boxů, aby vygenerovala kód pro opětovné otevření našeho boxu….a nestalo se nic. Žádný kód a dveře byly pevně uzamčené. Neutěšilo nás ujištění, že po uplynutí 24 hodin se box otevře sám. Vždyť náš vlak měl odjíždět za 2 hodiny. Bylo třeba opět jednat – přijeli hasiči, kteří tyto schránky zkázy spravovali, a naše zavazadla vysvobodili.

Co čtvrťáky bavilo nejvíc aneb Funny moments:

Štěrchání Coca coly dokud nevybuchla..

Zločin století: holky se snažily dostat klukům do chatky!

Lukáši, mně je zima, ale jsem línej si nasadit mikinu…

Když nemůžeme do bazénu, vykoupeme se v kaluži. V akluži se vykoupala i Emina peněženka…Kája a Jůja

Ten bublifuk je jedlý, říkala paní prodavačka. Ochutnali jsme ho, ale asi jedlej nebyl, byl hnusnej – Kája a Jůja

Velký dívčí hon na Davida…

Tímto jim srdečně děkujeme a těšíme se na další dobrodružství našich tříd! Pár fotek na ukázku, zbytek je na školním FCB:-)